Šuplement a pejsek
Šuplement je takový prťavý, okatý a plazící se špalíček, který neumí vlastně vůbec mluvit. Žije si v tom domě na rohu ulice, ve kterém bydlí různí dospělý lidé a jejich děti, kluci i holky a jejich čtyřnozí miláčkové, psi a kočičky. Psi a nejspíš i kočičky Šuplementa hodně zajímají. Chtěl by je chytit za nohu či ocásek a ani si pak nechci domýšlet co by s nimi udělal.
Jednoho dne si ale Šuplement usmyslel, že rozhodně jednoho pejska chytí. Protože je ale prťavý a plazí se, nebylo pro něj vůbec jednoduché se k tomu pejskovi dostat. Zvedl se na čtyři, tak jako chodí ten pejsek a tak jako poskočil. Hopsáč. Tak trochu jako popohupsnul a málem přepadl na svojí boubelatou špalíčkobradu. Pak natáhl ruku, jednu i druhou, ale né a né na pejska dosáhnout. Zase popohupsnul, ale nějak moc se neposunul. Kouká, koulí očima a říká si, že stůj co stůj musí toho pejska chytit. Ne neříká, říkal jsem že neumí mluvit, ale skoro to tak prostě vypadá. Úplně mu to srší z očisek a proto jsem poznal, že by to říci nejspíš chtěl. Rozplácne se, nátáhne nohy i ruce a zase hups. Jak jen se k tomu pejskovi dostane? Natáhnout ruce, přizvednout se, teďka pravá noha a pak zas levá a plác. Nijak moc nepochodil.
Pejsek na Šuplementa kouká, vrtí ocáskem, vyskočí a začmuchá jeho směrem. Popadne svojí plyšovou hračku a tak jako mu jí podá. „Na hoď mě jí, přinesu ti ji zpět, bude to zábava“, vrčí psí řečí. Šuplement ale jen pořád koulí očima a mrská sebou jako zavařovací gumička. Natáhnout, smrsknout, natáhnout, smrsknout, ale posun žádný. Počkat, pozor, teď se poposunul. Kouká udiveně kolem a místo, aby byl blíže k pejskovi, má k němu teď o celý svůj špalíček dále. Natáhnout, smrsknout a trochu popohupsnout. Hopsáč. No a vida, zase je o kus dále od pejska.
Pejsek přiskočí, protože si myslí, že je to nějaká nová mrskací hra a nastaví ocásek Šuplementovi až pod nos. Švihá jím sem a tam a najednou hopsáč a Šuplementí ruka vystřelí jak hadice pod tlakem. Popadne ocásek a už nepustí. „Auvajs“ vyštěkne pejsek „pusť, to bolí“. Ale Šuplement ne. Když už jednou něco chytí, drží to a nepustí. Pejsek vrčí, kňučí a naříká, ale je mu to houby platné. Za chvilku má ale štěstí. Šuplement sebou zase mrsknul a rozplácnul se jak palačinka mimo pánvičku. Až to mlasklo. Je ale potřeba se zase narovnat a tak pouští udiveně ocásek a už péruje na všech čtyřech.
„Svoboda, hurá, sláva“, poštěkává pejsek a říká si, že musí být příště opatrnější. „Nesmím k němu blíž než na dva ocásky“ vrčí si pod fousky a zapamatuje si to. Pejskové mají dobrou pamět a tak má Šuplement smůlu. Nějakou dobu zase potrvá něž pejska chytí.
Šuplement a hokaido
Jednoho dne se Šuplementí maminka rozhodla, že nebude vařit oběd, ale že si zajdou společně do restaurace. Byl to den kdy měl i Šuplementí tatínek volno a tak to vypadalo na moc krásný den. Restaurací bylo v okolí jejich bytečku několik, ale jen do některých se dalo zajet s vozíčkem ve kterém Šuplement jezdil.
Tatínek se tedy podíval do mapy, přečetl si nejnovější recenze restaurací a rozhodl, že si zajdou do Hokaido japonské hospůdky se zahrádkou. Cesta tam ubíhala celkem v poklidu a Šuplement z vozíčku okukoval jezdící auta i cyklisty a přemýšlel proč jsou všichni rychlejší než on. Má přeci taky vozítko, které má kola! No a pak na to přišel. „Mám prostě pomalého tatínka“ pomyslel si Šuplement. „Až budu velký, nebudu tak pomalým tatínkem, tatínkův motor je prostě slabý, vždyť ani nevrčí.“ Chtěl tatínkovi trochu pomoci a tak začal vrčet a broukat, tak jak to dělají auta. Maminka se podívá do vozíčku na vrčící špalíček a říká si, že je určitě spokojený, když tak pěkně vrní. Víte, ony maminky prostě někdy nechápou, co ty jejich děti dělají a co si myslí.
S pomalým tatínkem to trvalo docela dlouho, ale nakonec přeci jen dojeli do japonské hospůdky. Usadili se ke stolu venku a čekali až k nim přiběhne takový tmavovlasí, pomenší človíček s přimhouřenýma očima a bílou čelenkou kolem hlavy. Šuplement ho pozoroval a vzpomněl si na pejskův ocásek. Ten človíček totiž mezi stoly pobíhal tak, jak se i pejskovi hýbe ocásek. Sem a tam a zase zpátky. Jediný rozdíl byl v tom, že človíček sebou nosil mističky a talířky a pak zase skleničky a i nějaké kartičky. „Jeho motůrek je o moc rychlejší než tatínkův“ pomyslel si Šuplement a pořád ho z vozíčku pozoroval. Za chvilku se človíček objevil i u tatínka a maminky a podával jim ty zajímavé kartičky. Za další chvilku se zase objevil a kartičky tatínkovi i mamince vzal. „Moc si s nimi tedy nepohráli, to já bych ty kartičky pořádně prověřil, docela pěkně by se dali rozcumlat“ říkal si Šuplement. To už ale vidí blížícího se človíčka, který nese něco lepšího na cumlání. V jedné mističce je oranžová hokaido dýně, v další oranžová hokaido polévka a v další japonský oranžový steak. K tomu ještě na tácku oranžové dýňové limopivo a jako sladká tečka je obří dort s hokaido zmrzlinou.
Šuplement se třese. Zatuhl jak ledový pahýl a přece se hýbe v rytmickém třasu. Za chvíli by se i rozpadl na malinké kousky, tak jako se při bouračce rozsypává čelní sklo automobilu. Tuhne a klepe se. Tuhne a vibruje.
Neboj se, to se jenom tak moc těší na steak a zmrzlinu. Vibrující Šuplement, je Šuplement zaujatě očekávající. Čeká co dostane a těší se na to.
Dostal hokaido dýni a maminka mu vysvětluje, že až bude větší ochutná určitě i všechno ostatní. Šuplement se přisaje, zacumlá a vida, je to moc a moc dobré. Trochu sladké, trochu kyselé a hlavně šťavnaté a dost tvrdé na to, aby s tím mohl poměřit své drtící kousací síly. Saje a drtí a mlaská. Očka má rozšířená dychtivostí a co chvíli se objevuje i jeho zklamaný a rozlobený pohled, když mu z rukou ta hokaido vyklouzne. Maminka mu ji vždy zase podá a on se znovu přisaje.
Je spokojený a zjišťuje, že se jeho vozíček hýbe. Tatínek ho zase tlačí a tlačí ho ještě pomaleji něž cestou do restaurace. „Napapaný tatínek je ještě pomalejší“ zívne Šuplement a začíná při cumlání vrnět, aby tatínkovi zase pomohl. Vrní, cumlá a očka se mu přivírají. Myslím si, že za chvílí určitě usne. No a určitě se mu bude něco zajímavého zdát.
Šuplementí sen
Jednoho dne jel Šuplement ve svém vozíčku a tiše si vrčel jakousi písničku. Bylo to tichounké vrčení. Asi takové, jaké se ozývá z malinkého elektromotůrku. Chvíli pomalu a chvíli zase rychle, ale přeci jen do rytmu vozíčkové jízdy.
Kdyby jste šli zrovna okolo a nevěděli kdo Šuplement je, tak by jste si prostě pomysleli, že to je úžasný vozíček na baterky, se speciálním hudebně založeným špalíčkem uvnitř. Že to celé je prostě taková vrčící elektronická hračka pro dospělé. Že to je hračka pro dospělé by vám bylo úplně jasné. Ten vozíček totiž tlačí velmi pomalu, velmi pomalý, ale spokojeně pomalý mladý pán.
Šuplement je mistrem zvuku. Umí vrnět, vrčet, chrundat, pískat, skřehotat, vískat i jódlovat. Vyluzuje i jakési lahodné meditační zvuky a dokonce i známou slabiku óm, zvládá bravurně a i v různě posazených tónech. Teď zrovna ale vrčí, tak trochu ospale. Očka se mu klíží a vrčící zvuk pomalu ustává. Šuplement se právě propadá do svého snění.
Usíná a začíná se mu zdát o tom jak mává rukama a vzlétá z vozíčku. Jako velký pták krouží kolem svého pomalého tatínka, který tlačí vozíček. Ale pozor, teď už i tatínkovi narostla křídla a mává jimi jako právě probuzený anděl. Tatínek se vznesl do výšky a už si se Šuplementem hrajou na honěnou. Chvíli jsou napravo, pak zase nalevo, dole i nahoře a pak letí vzhůru za sluníčkem. Sluníčko na ně mává a tatínek právě chytá Šuplementa a letí s ním úplně úplnou tryskáčovou rychlostí. Oba se u toho smějí a protože to je obrovsky největší tryskáčová rychlost, tak si jim tváře nafukují a plápolají tak, jako praporky ve veliké vichřici. Teď ale tatínek přestává mávat křídly a oba spolu letí střemhlav dolů. „Teď jsem orel a tatínek poštolka“ myslí si Šuplement „ za chvíli se pařátkem zabořím tamhle do té myšky dole a bude hostina“.
Dopadlo to ale úplně jinak. Místo pařátkem do myšky, se Šuplement zabořil do krupicové kaše. I tatínek do ní spadl a oba jí mají plnou pusu. Je sladká a v máslových kalužích plavou cukrové kousky. Pomalu se v ní rozpouští i sypké kakao a oni dva se plácají v té dobroučké hmotě a ucumlávají tady kousek kakaa a tady kousek cukříku. „Ještě mlíčko na zapití“ pomyslí si Šuplement, ale to už vidí blížící se maminčino obrovské prsíčko, ze kterého jako řeka vytéká lahodné mlíčko. Přisaje se a mocně cucá. Saje a brumlá si u toho. Vrní a pozoruje rychlého tatínka anděla, který létá kolem prsíčka a připadá mu, že by se chtěl taky přisát. „Tatínkové přeci pijí whisky. No ale, nejsem si zase tak úplně jistý, myslím že mi tatínek někdy v noci z prsíčka upíjí“ říká si v duchu Šuplement. A saje a cumlá a je spokojený.