Slovo „orgasmus“ se dá nahradit libozvučnějším výrazem „vyvrcholení“ nebo slovním spojením „dokonalé uspokojení“. Slovo „orgasmus“ zní tvrdě, ale ať nám zní jak chce, vždy si ho spojíme se sexem. V případě sexu je to jakési zatuhnutí před uvolněním. Je to hromada napětí osvobozená za vrcholem. Je to bod zlomu ve vydechnutí. Je to stav nemusení po hromadě očekávání. Každý ten vrchol prožívá jinak. V křesťanství se o něm nemluví. Tam je i překrásný akt tak trochu hříšný. Ploďte se a množte se, ale hlavně, aby vás nikdo neviděl nahé. Bůh raději lidi oblékl, aby se na tu nahotu nemusel dívat. Nebo spíš, aby se na ten stud nemusel dívat. Nevím. Stud je to, co sex doprovází. Sex a stud jsou partneři. Při velké vášni na stud zapomeneme a myslím, že na stud zapomínáme i při velké důvěře. A pak jsou tu ještě jiné situace, kdy jde stud stranou. Třeba ve stáří. Existují ale i chvíle, kdy nás stud zcela paralyzuje. Mladé i staré. Dost ale o studu a o sexu.
Co je to tedy ten „smyslový orgasmus“? Co tím vlastně myslím? Někde jsem o něco podobného brnknul v četbě. Možná Osho a tantrismus, možná Coelho ve svých vyprávěních, možná Inkové a jejich kurandery. Už nevím. Každopádně by to v té mé úvaze mělo být hezké, příjemné a sexuálnímu vyvrcholení podobné. Měl by to být maximální prožitek mých smyslů. Mělo by to být i něco, za co se tak trochu stydím. Mělo by to být tedy intimní a přitom velmi chtěné a žádoucí. Měla by to být sopka při výbuchu.
Máme pět smyslů. Zrak, čich, chuť, sluch a hmat. Jsi-li alternativní, přidej jako šestý smysl „sensus communis“ nebo třeba intuici. Pojďme tedy na to a těš se. Tak trochu se odhalím.
Zrak – Představ si teď ten nejkrásnější pohled, co můžeš. Co nejkrásnějšího by si mohl vidět? Na čem bys s maximálním potěšením ulpěl svým zrakem? Na co by ses chtěl dívat pořád a nejvíc? Ve chvíli probuzení i v hodinu smrti?
Hezký je pohled na západ slunce. Vnímám ho podobně jako noční pohled do plápolajícího ohně. Je to nestálé, mění se to a ubíhá. Doslova uhrančivý je pro mě pohled na vlny. Ne mořské, ale na vlnky v potoce. Na tekoucí průzračnou vodu. Ta ladnost. Jakýsi dokonalý pohyblivý fraktál. Fascinující. No a když jsem zmínil moře, tak pohled z hloubky takových dvanácti metrů vzhůru k hladině je, abych tak řekl, dechberoucí. Rád se i dívám na nahou ženu. Třeba nahé antické sochy. Můj nejmilejší pohled je ale do krajiny. Pestré krajiny. Do dálky s hromadou nebe a světla. Do dálky s hromadou lesů, luk a strání. Musím se koukat ze skály, aby tam byl ten optický propad, ta hloubka, délka, šířka a výška. Ideálně 360 stupňů kolem dokola. Ne, to už je moc. Tam už mě obestírá nervozita, že musím otáčet hlavou. Snad proto, aby mi nic neuniklo, snad z hrůzy z rozlehlosti. Ne, raději své vyvrcholení omezím na o něco víc než 180 stupňů. To je akorát. Raduji se z rozhledu a zároveň i cítím ty nespatřené obzory. Ne, vyvrcholení není o omezení. Dám si třistašedesátkovou vyhlídku. To je ono.
Čich – Představ si teď tu nej nej vůni, co můžeš. Neomezuj se. Co ti voní a co bys mohl cítit stále a pořád? Co chceš cítit ve větru i v bezvětří? Co uvnitř i venku? Je něco takového?
Má nej nej vůně asi neexistuje. Je to těžké. Doma chci cítit vůni svojí ženy. Uvnitř, třeba při jídle, chci cítit vůni majoránky, vůni Provense a nenápadnou vůni pepře či kardamonu. Při pití je to vůně starého vína a čerstvě umletého kávového zrna. Venku chci cítit moře, les, louku, oheň, přezrálá jablka, čerstvě posekanou i tlející trávu. Smrkovou kůru, hlínu a houbové mycelium. Taková průběžná a přesně za sebou jdoucí vůně v rozáriu je doslovný orgastický opiát tohoto smyslu. Málokde se s ní setkáš. Jen opravdový mistři ji už dnes umí vysadit. Vysadit vůni. Hezké. Vůni mám ale asi nejvíc spjatou s čerstvostí. Čerstvá vůně je osvěžující a vzrušující. Čerstvost postupně ve vůni mizí. Takže nejvíc bodů dávám čerstvému jarnímu žouželení. Jarnímu vánku. Jaro voní životem. Cítím ho.
Chuť – Představ si tu nejlahodnější chuť. Bude to kyselá, hořká, sladká či slaná? Bude to glutamanová umami? Ta je vědci definovaná jako nejlahodnější. Umami rovná se lahodná. Nebo to bude kombinace chutí spojená s drsností či jemností na jazyku? Co takhle něco pálivého?
Takový čekankový puk, chleba s máslem, solí a plátkovým sýrem nebo domácí sekaná ve mně vzbuzují očekávané nadšení. Stehenní kuřecí řízky dělané na ohni, slaninové křupavé chipsy doma na pánvi a hovězí steak s čerstvým lanýžem v Istrii, ze mě dělají doslova slintajícího psa. Představa slintajícího psa není moc lahodná. Nejen chuť, ale i estetika jídla tvoří u mě ten zážitek. Neskutečně mě okouzlí, když někdo nakrájí zeleninu jinak, než je obvyklé. Když pak ten nezvykle tvarovaný plátek vkládám do pusy, úplně jinak to i chutná. Čas se v tu chvíli zastaví. Jako při sexu. Když vezmu v úvahu chuť nápojů, tak asi nejlahodnější je staré vazké Rulandské šedé pěstované na čediči. Je to ale i čaj z čerstvě utržených bylin. Spím venku a ráno si utrhnu tu bylinu, co je zrovna k mání. Vnitřní potěšení ze souznění v tu chvíli mám. Nebo i pivo. Dobrá točená Plzeň vypitá v hospodě a na podzim. A ano, jsou tu ještě koňaky. Ach Bože, to je možností. Když si to celé znovu probírám, tak na mě nejvíc vyskakuje slovo zelenina. Ano, dávám body zelenině. Mnou vypěstované zelenině. Hořké čekance a řízné rukole. Rajčeti a zelenočervené paprice.
Sluch – Představ si teď ten nejlíbeznější zvuk. Je to tón, akord, klastr, nebo obrovsky složený harmonický souzvuk? Je to C7, Dmi, nebo Emaj? Je to kytarový flažolet, nebo jeden z devíti tónů Solfeggio frekvence? Je to šumění větru v korunách stromů? Je to hlas velké filharmonie, nebo hlas Bocelliho? Dunění moře, či zpěv ptáků? Jsou to Pink Floyd, Vangelis, nebo Céline Dion? Je to ve sluchátkách, v akusticky čistém studiu, či v big koncertní aréně?
Pro mě je to, myslím, jeden lehce podladěný tón A, hraný na nylonové kytarové struně G. Je to na druhém pražci, kdybys hledal. Tenhle libozvuk slýchám v hudbě i v přírodě. Prostě mi brnkne o vnitřek a já vždy ustrnu, nebo se, abych tak řekl, rozteču. Jsou to ale i jiné zvuky. Rocková kytara v extázi, rytmické pralesní bubny, nebo když mohu doma tajně, tak aby mě nikdo neviděl, dirigovat Brahmsovu symfonii č. 4 e moll. Jsou to i Kryštofovy elektronické samply. Vlastně i celé EDM je podmanivé. Záleží na okolnostech, prostředí a náladě. Těžké rozhodování. Myslím, že to ale vyhraje ticho. Ticho, které je slyšet. Ticho letící prostorem, obohacené tím mým áčkem na géčku.
Hmat – Zaměř se teď na dotyk a držení. Jaký mimořádný dotek si pamatuješ? Byl letmý či dlouhotrvající? Nenápadně jemný, teplý, studený či mateřsky objemný? Co milého chceš v mládí, dospělosti i stáří držet v rukách?
Žulový kamínek z horské řeky. Mnoho staletí jím řeka povalovala, brousila ho a odírala. Doslova to vidím, ten balvan s hlubokým hrncem a s valounky uvnitř. Takový valounek rád držím v ruce. Rád se dotýkám přírodou tvarovaných kamínků i obrovských skal. Rád se dotýkám hrubé pískovcové skály. I tam na jejím erozivním povrchu bývá malý, průsvitný křemínek. Někdy je až skoro průhledný a ten už pak povyšuji na skalní křišťál a vkládám ho s nábožnou úctou do kapsy. Pak ho zas někde vytrousím. Neznám totiž nikoho, kdo by ten malinký kousek poloskla ocenil. Jemnost železného ostří je zajímavá, ale nebezpečná. Jemnost zbroušeného dřeva je pro mě laskavější. Takový zbroušený jalovcový, olivový nebo habrový špalík. Nebo staré dřevo, třeba dubové a nebo smrkové. To je vrchol, ten dotek pokožky a lety opotřebované a vyčištěné dřevní struktury. Tomu všemu ale konkuruje stéblo trávy. Nemohu odolat, když jdu přírodou a v dosahu mám loňské suché stéblo. Lehce, s jistou elegancí a letitým grifem ho zlomím a plně ho procítím v konečcích prstů. Ta jemnost, ta vibrace, ta válcovitá kulatost, ten zlom. To je čirá radost. Je tu ale ještě jedna mimořádnost. Dotek milované osoby. Lehonký dotek Klářiny a mojí srsti. Bříško mého prstu, na kořeni jejího nosu. Střed mé ruky na jejím teplém boku. Její ňadro v mojí dlani. Tady mám tedy dva vítěze. Mám dvě ruce, tak si to mohu dovolit. V levé, mezi ukazováčkem a palcem, pískovcový skalní křišťál, a v pravé propletená Klářina ruka.
Sensus communis – Tak tady se tak trochu ztrácím. Sensus communis je libé latinské sousloví a znamená mnohé. Raději se budeme bavit o intuici než o smyslu obecném, či zdravém rozumu. Intuici mají spíše vnímaví jedinci. Emočně ladění jedinci. Více jsou to ženy než muži a sám si u sebe toho občas všimnu, ale neumím to, abych tak řekl, dost dobře použít. Dá se prý i vypěstovat zkušeností. Proto je u toho alternativní otazník. Dá se smysl vypěstovat? Neměl by být spíš jasně daný? Uf. Třeba by se do toho dali zahrnout i synchronicity C. G. Junga, nebo jakési tušení věcí budoucích. Nebo takové ty podprahové tekoucí vnuknutí a inspirace.
Takže, jak by mohlo vypadat vyvrcholení intuice, neboli intuitivní orgasmus? Mohl by to být aha moment? Možná. Nevím. Umím si představit, že mám třeba tušení, že tahle situace, tahle verze a tahle možnost nastane. Třeba mám tušení, že za půl roku otěhotním nebo že za půl roku spadne dům, kde bydlím nebo že za půl roku mě tenhle poctivý člověk podvede nebo že za půl roku bude rohlík za 50 haléřů. No a ono ejhle, za půl roku je to přesně tak, jak jsem tušil. Ne, to asi není intuitivní dokonalé uspokojení. Do těchto věcí, myslím, promlouvá, tolik svazečků vysílané energie, že si to ani netroufám klasifikovat. Dobrá, tak jinak. Naskakuje mi v mysli situace, kdy si přeji, abych někoho, kdo mi je nějak blízký a na koho zrovna myslím, tak nějak náhodou potkal. A ejhle, já ho najednou potkám. To je přece naprostá bomba. To je erekce Sensu communis. To je ale i Jungem popsaná synchronicita. Omlouvám se, opravdu nevím. Nejspíš jsem se zakousl do příliš Newtonem opomíjeného jablka.
Tak jo, pojďme si to shrnout.
Mé smyslové vyvrcholení tedy proběhne na vrcholu Mužský v Českém ráji. Bude to čichem, zřetelně jarní den a v ústech budu mít mnou vypěstovanou zelenočervenou papriku. Budu mít u sebe kytaru a v tichém větrném tichu brnknu na áčko na géčku. V další ruce budu svírat Klářinu dlaň a mezi palcem a ukazováčkem, promnu pískovcový křišťálek. No, a najednou se tam objeví přítel, kterého jsem dvacet let neviděl.
Dokonalé. Původně jsem si i myslel, že by bylo naprosto famózní, kdybych při tom smyslovém orgasmu mohl dosáhnout i orgasmu fyzického. Na Mužském ale nikdy nejste sami.